Jeden den Ivana Děnisoviče. Je to ze stejného ruského vesmíru.

https://www.facebook.com/photo/?fbid=5855531434471055

22. záři 2022
To si tak sedíte v práci. Na počítači kontrolujete kvalitu právě vyrobené dětské výživy. Doma na vás čeká manželka, za pár dnů vám bude 29. Najednou vám zazvoní telefon, prý se máte dostavit na osobní oddělení. Cestou dumáte, co asi chtějí. Je 22. září. Včera Putin vydal dekret o částečné mobilizaci. Ale to jsou dvě úplně nesouvisející věci. Jako vždycky. Život a politika přece spolu nesouvisí. Proto se politikou nezabýváte, natož abyste proti něčemu protestovali. Na válku na Ukrajině nemáte názor. Na co?

V kanceláři jsou kromě HR manažerky ještě dva lidé, které neznáte. Jeden z nich vám oznámí, že jste právě byl mobilizován. Když váháte s podpisem předvolání na vojenskou správu, pohrozí vám pěti lety vězení. Řeknete, že stejně narukovat nemůžete, protože máte sedmicentimetrovou cystu na mozku a máte kvůli tomu občasné motorické potíže. Komisař mávne rukou a řekne, že to je v poho, stejně ještě musíte projít zdravotní komisí. Tak to podpíšete a večer se na tu správu dostavíte.

Tam vám oblečou uniformu a posadí vás do autobusu. V devět večer vás vyklopí s dalšími desítkami lidí v jakýchsi kasárnách daleko za vašim městem (Lipeck, Voroněžská oblast). Druhý den je hromadný nástup, na kterém se vedle vás složí maník s epileptickým záchvatem. Dostane lžičku pod jazyk aby si ho nepřekousl, než ho to přejde. Začínáte chápat, jak to asi bude s tou zdravotní komisí.

23.-24. září 2022
Vozí vás od čerta k ďáblu. Spíte kde se dá, občas dostanete najíst. Chcete někomu říct o svém zdravotním stavu, ale není komu. Jenom jednou jste nakrátko a zdálky viděli nějakého podplukovníka. Jinak jsou kolem vás samí také mobilizovaní. Nakonec vás přidělí do třicítky vojáků, kde se ukáže, že všichni při své roční službě sloužili u jednotek vyzbrojených bojovými vozidly pěchoty (BVP).

25. září 2022
Nazítří vás odvezou k deseti vozidlům. Několik jich ani nenastartuje. Vašemu transportéru zase nefunguje žádná komunikace – vnitřní ani vnější. Nejenomže to nikdo neopraví, ale ještě si od vás vezmou pár součástek, aby zprovoznili vysílačku někde, kde to ještě vypadá nadějně. Makáte celou noc, protože v dálce už slyšíte střelbu z děl. A na tom křápu bude záviset váš život. Nakonec to není tak zlé, na jiném BVP nefunguje elektrické zaměřování věže.

26. září 2022
Ráno si rozlosujete funkce a zvolíte si (!) svého velitele. Ve vozidle jste jako osádka tři (velitel, střelec-operátor, řidič-mechanik). Takže moc možností není. Vyhraje to kluk, kterého jedinou extra kvalifikací je, že byl na vojně na dva roky, vy jenom rok. I když jste za dobu roční služby viděli BVP jenom jednou či dvakrát, máte formálně papíry na všechny tři pozice. Pak jste půl roku dělali písaře někde na štábu. A i to bylo před devíti lety. Takže u vás je to vlastně jedno, všude jste stejně (ne)užitečný. Vyrazíte. V další vesnici naberete pěchotu. Také všichni mobilizovaní.

To zamíchá pozicemi ve vozidle. Na místo velitele se posadí jakýsi četař neznámého původu. Zvolený velitel je teď střelec. A původní střelec řídí. Vás posadí na stísněné místo mezi řidičem a věží a děláte tzv. tankové hovorové zařízení. To je ta věc, co nefunguje. Uvnitř vozidla je příšerný hluk (sedíte všichni pár centimetrů od velkého a hlučného motoru). Velitel chce něco říct řidiči, zařve to na vás, vy to zařvete na řidiče. Pointa je, že nikdo nesedí na správném místě, nikdo nemá dostatek zkušeností s tím, co dělá, nejste sehraní a ještě do toho hrajete hru na telefon. S tímhle vědomím usínáte v nějaké škole na zemi.

27. září 2022
Vaše kolona další den vyrazí ke frontě. Teď už to bouchá mnohem hlasitěji. Postupně se z ní odpojují další a další vozidla. Vy skončíte v lese na okraji jakéhosi městečka. Prý máte vozidlo zakrýt větvemi a čekat na rozkazy, se kterými přijde kurýr. Dělostřelecké granáty už vybuchují na dohled, nejenom na doslech. Pěšáci se zakopávají, aby se měli kam ukrýt před střepinami.

28. září 2022
Druhý den ráno přiběhne kurýr s tím, že máte střílet směrem do města, už se tam bojuje. Co je s druhým BVP, které bylo tam, neví. Velitel vleze do věže, zmáčkne nabíjení kanónu, hned první náboj se zasekne a nejde vyndat. Střelba tedy nebude. Rozhodne tedy, že všichni mají nasednout a jede se pryč. Stejně odsaď už žádný kurýr nepřijde. V tom začnou kolem dopadat granáty, je už slyšet i hvízdání kulek. Je jasné, že někdo jde po bévépéčku. Všichni se rozprchnou na všechny strany.

Vy běžíte za seržantem. Střílí po vás. Slyšíte kolem sebe hvízdání kulek, vidíte je narážet do země. Běžíte kamsi do pole. Najednou vám ochrnou obě ruce. Asi ta vaše cysta. Upadnete. Voláte na seržanta, ale nikde není. Ruce obživnou, ale stále v nich nemáte cit. V jakési prohlubni se svlečete až do spoďárů, abyste zjistili, zda nejste zranění. Při své nemoci se nemůžete spolehnout, zda byste to cítili. Ne, vše je v pořádku. Když se setmí, v nedalekém lesíku si najdete dolík, přikryjete se větvemi a snažíte se usnout. Je vám zima. Nemáte kabát. Začalo pršet.

29. září 2022
Probudí vás přilétající miny. Bouchá to kolem vás. Tu nejbližší odhadujete tak na dva metry. I když to přestane, ještě drahnou chvíli se bojíte pohnout. Pak se opět prohlédnete, a i jako dosud ateista, začnete věřit v Boha. Ani škrábnutí. Máte strašnou žízeň. Naposledy jste se napil před 24 hodinami, nejedl jste už dva dny. O hladu vydržíte týdny. Ale bez vody tak tři dny? Jak v noci pršelo, naštěstí je všude plno louží. Když to můžou pít psi...

Přes pole a remízky se vyberete nějakým směrem. Je vlastně jedno jakým. Stejně netušíte, kde jste. Natož kde jsou vaši a kde Ukrajinci. Špicujete uší, zda někde nezaslechnete nějaký hluk, chcete hlavně potkat nějaké lidi. Jakékoliv. Uslyšíte něco až k večeru. Vyberete se tím směrem. Do vesnice nakráčíte rovnou středem. U nějakého domu uvidíte tři vojáky. Ukrajinské. I tak jste šťastný jak blecha. Zvednete ruce a oni vás zajmou. Přesně týden od návštěvy vojenské správy v Lipecku.

Později s vámi dva novináři dělají rozhovor. Můžete zavolat mámě. Ta se po mámovsku zeptá, zda s vámi zacházejí slušně. Odpovíte „Prekrasno, mama.“ Načež jeden z novinářů nevydrží a dodá: „Vážená paní, v ruské armádě dostával jenom minimum jídla a musel spát na zemi. U nás spí v posteli a jí třikrát denně. My jsme totiž civilizovaná země a dodržujeme Ženevské konvence z roku 1947, které Rusko ani nikdy neratifikovalo.“

Vy se stydíte, klopíte oči, ale bojíte se něco říct, protože máte hrůzu ruského vězení, Co když vás vymění a pošlou zpátky od těchto fašistů do vaší úžasné mírumilovné vlasti?